Vzpomínka na paní Marii
Rád bych se podělil o osobní vzpomínku na paní Marii, která nás na počátku léta tak náhle opustila. Když jsem se vloni dozvěděl, že k nám nastoupí RNDr., těšil jsem se na debaty o přírodě. Ale hned po prvním rozhovoru s ní jsem zjistil, že je matematička – analytička, takže mi sklaplo. Nicméně mé sympatie k ní stouply okamžitě, jakmile promluvila dialektem severní Moravy – mou mateřštinou.
Na poměry našeho Domova byla nezvykle mladá a přiznám se, do kategorie seniorů bych ji ani já nezařadil. Když jí jednou pečovatelka Kristýna pomohla s líčením, moc jí to slušelo, sedmdesátka nesmysl, velice pragmatická vyznavačka svobody a soběstačnosti, silná žena. Neumím si představit, s čím vším se musí takový člověk vyrovnat, když ho nemoc učiní závislým na pomoci druhých i v těch nejintimnějších oblastech života. Od začátku se velice snažila svůj stav zlepšit, pomáhala při manipulaci, poctivě cvičila, a i když její postižení pozvolna získávalo navrch. Myslím si, že byla opravdu statečná a odhodlaná. Asi hned tak nezapomenu na její časté zvonění na personál … jsme však vůbec schopni si představit, jak zásadně se změní svět člověka po mozkové příhodě? Měla široký záběr zájmů, dokázala naprosto perfektně formulovat myšlenky a dalo se s ní hovořit o nejrůznějších kulturních i celospolečenských tématech. Nikdy jsem ji neslyšel stěžovat si na svůj úděl, city obecně nedávala příliš najevo, a přitom vztah k vážné hudbě svědčil o velice citlivé duši.
Ohromilo mě, když jako výraz úcty k tradici přednesla u štědrovečerní večeře modlitbu v latině. Měla svůj zvláštní smysl pro humor, její přesná lakonická konstatování mně i teď cukají koutky. A možná zvláštnost jejího humoru dokládá i tato citace z její povídky popisující setkání s nejvyšším: „ Statečný není ten, kdo se dokáže na tu velkou tvář podívat, ale ten, kdo ustojí její zmizení“.
Tak jako ji mozková příhoda vloni v létě vytrhla z dosavadního normálního života uprostřed návštěvy nejbližších v zahraničí, tak náhle a nečekaně její poslední nesnadnou životní etapu uzavřela. Paní Marii jsem měl opravdu rád a jsem jí vděčný za to, co mě svou přítomností v Domově Sue Ryder naučila.
Petr Sládek, pečovatel
