Verše mé duše …

„Nedělní chvilka poezie“ nás kdysi v televizi provázela každým nedělním podvečerem. A kdekdo kvůli tomu zapínal televizi raději o pět minut později. Ale to určitě nebyl případ naší klientky paní Danuše Štíchové, pro kterou je poezie celoživotní vášní.

I v pokročilém věku téměř sama některé ze svých oblíbených básní recituje. Velmi ráda navštěvuje místní knihovnu, kde o poezii diskutuje s laskavou knihovnicí. A pak si vybere knihu básní, na kterou má zrovna „chuť“. Velkou láskou paní Danuše jsou také kočky, a proto to tentokrát byla kniha veršů „Kočkování“ autora Jiřího Žáčka.

Paní Danuše se o poezii a také divadlo zajímá již od svého mládí.  Už jako malá dívenka se věnovala hře na klavír, flétnu a především ráda recitovala. Po ukončení základního vzdělání se rozhodla pro studium konzervatoře v oboru dramaturgie, které ale musela kvůli vážnému onemocnění v šestnáctit letech ukončit. K ochotnickému divadlu se vrátila až po narození svých dvou dětí a zajímá se o ně dodnes.

Paní Danuše je klientkou Domova Sue Ryder od března roku 2010. Omezení, které přináší stáří, zvládá s grácií pravé dámy. Netrápí se tím, že tu a tam už něco nemůže. Občasným nezdarům čelí s odzbrojujícím úsměvem. Nejoblíbenější básní paní Danuše je báseň Fráni Šrámka „Chtěl bych Tě potkat v lukách“. Jedná se o poměrně dlouhou a na přednes složitou báseň, kterou paní Danuše se šarmem sobě vlastním odrecituje téměř celou sama. Nad některými verši se mě osobně až tají dech:

„Chtěl bych Tě potkat v lukách, v lukách je vlání,
na všechny strany pokorné odevzdání,
v lukách je nejprostšího života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl …
… a oblaka jdou, přeběhlo slunce, přeběhl stín
muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín …“

Jana Žďárská, ergoterapeutka