Starý člověk je jako starý strom
"Vytrhnout starého člověka z kořenů jeho domova je stejně těžké, jako chtít přesadit starý strom..."
Paní Vlasta nemohla dospat. Na rušné prostředí Žižkova byla zvyklá většinu života, ale dnes se budila celou noc. V mysli se jí míhaly vzpomínky na období, kdy se před 40 lety nastěhovala do svého bytu, i pozdější čas, kdy před 7 lety zemřel její manžel. Aby toho nebylo málo, klid jí narušoval pláč z vedlejšího bytu. Malý Honzík se poprvé připravoval do školky. „Je to pro něj změna,“ pomyslela si Vlasta. „Vše je nestálé a tak rychle se mění!“ posteskla si a pohladila svůj okrasný pokojový jasmín, který postával na klavíru v polostínu starého těžkého závěsu. Každý čtvrtek mu dopřávala zálivku a jednou měsíčně doplňovala živiny. Než šla spát, pohladila ho a svěřila mu svá tajemství, radosti i těžkosti uplynulého dne.
Dnešní den byl pro paní Vlastu jiný. Jakoby se splašil čas a ona cítila, co vše by si ještě přála stihnout. „Tak to vidíš, Jasmínku. Tak dobře nám tu bylo. Ale co bude dál?“ Vzpomněla si na Honzíka a na to, jak se mu asi daří ve školce. Usmála se a pomyslela si, že život je změna a štěstí přeje připraveným. Vyndala z komory pytel zeminy, větší květináč a potřebné náčiní. „Musíme se připravit!“ řekla a začala přesazovat starý stromek do čerstvé půdy. Sama měla sbaleno a věděla, že ji čeká cesta do neznáma. Cesta bez návratu! Ale její ranní neklid postupně vystřídalo smíření. Tušila, že bude v dobrém prostředí, stejně jako její stromek, kterého už v těsném květináči tlačily kořeny.
O chvíli později se ozval zvonek a do dveří vstoupil synovec Petr. „Jsi připravená, teto?“ zeptal se s obavou. Paní Vlasta se jen usmála a odpověděla: „Ano, pojeďme už!“ Petr, který čekal těžký odchod, celou cestu přemýšlel, co stojí za tetiným klidem a vyrovnaností. Po dlouhém mlčení se zeptal: „Na co myslíš, teto?“ A paní Vlasta se rozpovídala.
Dnešní den byl pro paní Vlastu jiný. Jakoby se splašil čas a ona cítila, co vše by si ještě přála stihnout. „Tak to vidíš, Jasmínku. Tak dobře nám tu bylo. Ale co bude dál?“ Vzpomněla si na Honzíka a na to, jak se mu asi daří ve školce. Usmála se a pomyslela si, že život je změna a štěstí přeje připraveným. Vyndala z komory pytel zeminy, větší květináč a potřebné náčiní. „Musíme se připravit!“ řekla a začala přesazovat starý stromek do čerstvé půdy. Sama měla sbaleno a věděla, že ji čeká cesta do neznáma. Cesta bez návratu! Ale její ranní neklid postupně vystřídalo smíření. Tušila, že bude v dobrém prostředí, stejně jako její stromek, kterého už v těsném květináči tlačily kořeny.
O chvíli později se ozval zvonek a do dveří vstoupil synovec Petr. „Jsi připravená, teto?“ zeptal se s obavou. Paní Vlasta se jen usmála a odpověděla: „Ano, pojeďme už!“ Petr, který čekal těžký odchod, celou cestu přemýšlel, co stojí za tetiným klidem a vyrovnaností. Po dlouhém mlčení se zeptal: „Na co myslíš, teto?“ A paní Vlasta se rozpovídala.
„Za šest let mi bude rovná stovka. Vždycky jsem věděla, co chci, a většinou jsem znala cestu, jak toho dosáhnout. Jen jsem nesměla nic nechat náhodě. Když jsem si poprvé uvědomila, že mi ubývají síly a už nezvládnu vše sama, nastal čas naplánovat změnu. Poprvé jsem slyšela o Sue Ryder od Tvojí Lenky. A když jsem se dozvěděla víc, moje předsudky o domovech důchodců začaly mizet. Pak za mnou ze Sue Ryder přijeli domů na jakési sociální šetření. Byli vlídní a dokonce jsme se společně zasmáli. Měla jsem radost, že mám po dlouhé době velkou a sympatickou návštěvu, se kterou si mohu povyprávět. Pak jsem Sue Ryder navštívila sama a bylo rozhodnuto. Útulné, domácí prostředí a tolik pozornosti! Nejdřív jsem nechápala, proč se tak důkladně zajímají o můj život. Ptali se mě na dětství, mládí, dospělost i stáří. Chtěli vědět, co mě těšilo, kde jsem pracovala, jaké jsem měla koníčky, co mi chutná. Ale také to, co zvládám sama a v čem potřebuji pomoc. Nabídli mi spoustu možností, jak na sobě i v mém věku pracovat, abych zůstala co nejdéle soběstačná. A o to mi šlo. Řídit si dál svůj život sama, ale s pomocí, která mi tolik chyběla.“
Paní Vlasta získala díky svému rozhodnutí oporu, pocit důležitosti a jistoty. Na základě znalosti životního příběhu se mohl tým Sue Ryder připravit na její zvyklosti tak, aby pro ni byla změna co nejšetrnější. Staří lidé jsou totiž jako staré stromy a my se snažíme dát jejich kořenům nový vyživující prostor, aby mohli dál žít důstojně, v domácí atmosféře a v respektu k jejich individuálním zvyklostem a potřebám.
Život je změna. A některé změny vyžadují velkou dávku trpělivosti a míru pochopení!
Matěj Nekonečný, vedoucí pečovatel oddělení C
