Rozhovory s odborníky na téma case management: Libor Hejl
Síť profesionálů spolupracujících s Centrem pro důstojné stárnutí se v čase úměrně zvětšuje, zahrnuje odborníky na téma case managementu z různých oblastí – z akademické sféry, z praxe fungování služeb pomoci, s praxí v řízení státní správy, i ze zahraničí. Dalším skvělým odborníkem, se kterým jsme vedli rozhovor, je Bc. Libor Hejl, DiS.
Pane Hejle, dovolte nám poděkovat za Váš čas, který věnujete zapojení do projektu Centrum pro důstojné stárnutí. Mohl byste se na začátek čtenářům krátce představit?
Vystudoval jsem střední školu ekonomického směru, potom mé studijní kroky zamířily přes jazykovou školu na VOŠ sociálně pedagogickou a následně jsem ze „svého“ oboru trochu zběhl ke studiu politologie na FFUK. Nějakou dobu jsem působil jako učitel anglického jazyka na jedné střední škole a poté jsem se rozhodl vrátit k sociální práci a od roku 2014 až dosud působím v organizaci ESET – HELP. Mezi mé koníčky patří historie, literatura a vytrvalostní běhání na delší tratě. To vše ideálně doplněné s šálkem dobré kávy.
Pracujete jako vedoucí sociální pracovník v organizaci ESET-HELP, kde pracujete s duševně nemocnými. V čem Vám připadá metoda case managementu nejvhodnější při práci s touto cílovou skupinou? Vidíte také nějaká její slabá místa?
Metodou case managementu u nás krom sociálních pracovníků pracují i terénní psychiatrické sestry, což považuji za dost výhodné, protože naše práce se tak může opřít o společný základ. Ve vztahu ke klientům vidím pozitiva v tom, že jinak dost roztříštěná péče (mezi zdravotní a sociální sektor) se takto daří „dostat pod jednu střechu“. Zpravidla se také do spolupráce daří zapojovat někdy i do té doby skryté zdroje z klientova přirozeného prostředí.
Dlouhodobě se řeší reforma psychiatrické péče v ČR. Kde se nyní reforma nachází a jaké další výzvy ji ještě čekají?
Je pravdou, že reforma se skutečně řešila notnou řádku let. První velký krok byl učiněn v polovině roku 2018, kdy odstartovala první pětice CDZ (Centra duševního zdraví). Naše organizace byla mezi nimi. Následovalo 18 měsíců testovací fáze, během níž se ukázalo, že CDZ je životaschopnou a hlavně potřebnou složkou na poli péče o duševní zdraví. Aktuálně je situace taková, že po republice funguje celkem 30 Center duševního zdraví. Další výzvou je pokrýt touto službou dosud volné regiony (např. Příbramsko) a mít tak zasíťovanou celou zemi. Je to ovšem běh na dost dlouhou trať. Situace v Praze je od ledna 2021 dost optimistická, každá část Prahy je totiž pokryta buď péčí CDZ, nebo aspoň spádového komunitního terénního týmu.
Setkáváte se při své práci i se seniory s duševním onemocněním? Čím je podle Vás práce s nimi specifická?
Se seniory se ve své práci také setkávám, byť jich není zdaleka tolik, abych si dovolil poukazovat na nějaká obecně platnější specifika. Komunitní terénní týmy pečující o duševní zdraví byly ještě v nedávné době poměrně často zaměřeny na cílovou skupinu dospělých ve věku 18 – 65 let. Pro CDZ už podobná omezení ale neplatí. Specifikum spatřuji v tom, že krom psychických potíží se musí pracovníci vypořádat i s ubývající fyzickou zdatností klientů, např. sníženou mobilitou, v jejímž důsledku nemohou tito klienti docházet pravidelně do psychiatrické ambulance, na volnočasové aktivity, či si jen vyřizovat běžné věci např. na poště. Výjimkou nebývají ani komplikované mezigenerační vztahy, a to jak na bází klient senior – jeho rodina, tak i v komunikaci klient senior – klíčový pracovník z CDZ.
V projektu Centra pro důstojné stárnutí se zabýváme využitím a rozšířením metody case managementu při práci s cílovou skupinou seniorů. Máte pro nás nějaká doporučení?
Za mě bych určitě doporučil trpělivost. Jakákoli změna v pracovních postupech, do té doby silně zažitých, je velmi náročná a chce to čas, aby si na ni všichni aktéři zvykli a skutečně ji přijali za svou. Důležité podle mě také je, aby klient chápal kdo je to case manager a s čím vším se na něj může obracet. Zejména u skupiny klientů seniorů si myslím, že je velmi vhodné zvolit přijatelný jazyk komunikace. Jako klíčové u pracovníků v CM považuji znalost komunity, ve které působí, ta může mít samozřejmě určitá specifika (např. vyloučené lokality, specifické jazykové výrazy, apod.) a i když to někdy není snadné, tak pracovník by se do ni měl snažit proniknout. Jako varující mi přijde i snaha uzavírat se do „bubliny“ profesionálních pracovníků a zapomínat občas na to, že cílem aktivit by mělo být i oslovení širší (laické) veřejnosti.
