Pohladit babičku on-line
Takřka přes noc jsme se my všichni museli stát odborníky v dálkové komunikaci. Telefonování, on-line chaty, videohovory … Některým z nás to šlo snadno, jiní byli z takové formy dorozumívání nesví. Rozpaky zpočátku cítila i Dita, vnučka paní Evy. Měla k nim pádné důvody, protože její 96letá babička téměř nevidí a žije s pokročilou demencí v domově pro seniory Sue Ryder od roku 2012. Jenže nemoc, věk ani karanténa nemusí znamenat bariéru v mezilidské komunikaci. Dita s Evou za pomocí Sue Ryder našly cestu, jak spolu dál rozmlouvat, a dokonce překonaly hranice nástroje Skype. Ten totiž přenáší obraz a slova. Ale dotyk?
Už před karanténou jsme využívali moderní komunikační nástroje, abychom spojili naše klienty s jejich nejbližšími, kteří jsou třeba daleko. Ve chvíli, kdy se Sue Ryder téměř hermeticky uzavřel pro všechny kromě pečujícího týmu, se tyto nástroje staly životní nutností. V 77 dnech karantény jsme uskutečnili 129 videohovorů a 172 telefonátů s rodinami. A to i pro klienty, kteří mají s komunikací problémy i v běžných podmínkách.
„Za významný milník v dvouměsíční etapě karantény považuji moment, kdy mi sociální pracovník Robin Brhel navrhl možnost, že bych mohla s babičkou komunikovat přes Skype. Babička žije s velmi pokročilou demencí v kombinaci s šedým zákalem a už skoro nevidí. Proto mě vůbec nenapadlo, že by pro ni mohla být komunikace přes Skype vhodná a přínosná. Právě vstřícnost pana Brhela a chuť najít cestu, jak by babička mohla zůstat se mnou v kontaktu i ve ztížených podmínkách, byly klíčem k úspěchu. Zjistili jsme, že babička je schopná rozeznat můj hlas ve sluchátkách, vnímá ho a je jí příjemný. Bylo úžasné, když jsem babičce vyprávěla, ať si představí, jak ji svou rukou hladím po čele a po tváři, a najednou se na obrazovce objevila ruka, která babičku hladila po obličeji a ona na ni reagovala jemnými pohyby hlavy vyjadřujícími spokojenost“, říká paní Dita.
Právě komunikace s rodinou, společenské hry, rehabilitace, cvičení paměti, čtení, povídání s pečovateli a sestřičkami, ale také s kaplankou nebo psycholožkou, To vše byly léky na mořskou nemoc pro pasažéry na lodi Sue Ryder, která se kymácela ve vlnách bouřlivých jarních dní.
„Má zkušenost s posádkou Sue Ryder v nelehkém období korona krize je veskrze velmi pozitivní. Skvěle komunikovali. Dostala jsem všechny informace, které jsem potřebovala. Průběžně jsme se domlouvali, co mám babičce přinést na vrátnici, co by jí udělalo radost či co by potřebovala dokoupit. Dokázali jednat operativně a zároveň vlídně a kreativně. Nebáli se vyplout i do neznámých vod a prozkoumat jejich možnosti. Spolupráce s nimi byla výborná a ráda bych jim za jejich nasazení poděkovala. Patří jim můj velký respekt.“
I my děkujeme a plujeme dál.
