O smrti, ale hlavně o životě s Věrou Vodičkovou

Narodila se v Praze ve znamení Lva před 37 lety. Měří metr šedesát, má zelené oči a smysl pro černý humor. „Původně jsem se určitě měla narodit v teplých krajích, protože jsem strašně zimomřivá a potřebuji slunce 365 dní v roce. Místo toho jsem blondýna bez pigmentu v zemi, kde je pořád zima. Proto se schovávám v Sue Ryder. Senioři jsou obvykle také zimomřiví, takže se tady pořád topí. Můj vztah ke stáří? Když mi bylo 20 let, vybrala jsem si pro povinnou ošetřovatelskou praxi interní oddělení, kde byly převážně seniorky. Starých nemocných ženských jsem se totiž bála. Podle hesla „Čeho se bojíš, to si vyzkoušej!“ jsem ale zjistila, že práci se seniory mám ráda.“ 


Věro, v domově pro seniory Sue Ryder jsi pracovala 7 let jako nutriční terapeutka, od roku 2019 jsi koordinátorkou paliativní péče. Od tématu výživy ses přesunula k tématu smrti. Proč?  

Za těch X let už jsem tady vystupovala ve všech možných rolích a všechny mě bavily. Byla jsem nutriční terapeutka, skladník, nákupčí, závozník, fotograf, opékač špekáčků, zalévač klientských záhonků, jarmareční prodejce jitrnic, anděl v mikulášské družině, lektor, špion, poštovní holub, náborář, společník klientů i průvodce umírajících a jejich blízkých a konečně i covidová uklízečka... Zažila jsem povodně, kroupy, průjem, chřipku, organizační změny. Když tady vznikla úplně nová pozice, přišlo mi vlastně jako dobrý nápad pokračovat v tom, čemu jsem se už stejně věnovala několik let předtím. Jen bych neřekla, že jsem se přesunula k tématu smrti, ale spíš k závěru života.  

Od výživy seniorů je totiž k zájmu o paliativní péči jen malý krůček. Zdravý a soběstačný klient nutričního terapeuta příliš nepotřebuje. Čím víc se ale stav člověka zhoršuje, tím víc je u něj nutričních problémů. Mě vždy nejvíce bavila péče o lidi s různými formami umělé výživy, s problémy s hojením ran nebo poruchami polykání. Právě oni mají velmi často k paliativní péči nakročeno. Bavilo mě řešit jejich potíže v souvislostech - nejen hodnoty něčeho, ale co ta hodnota znamená pro život konkrétního klienta. Obecně mi vyhovuje komplexní přístup k člověku a k péči o něj. V Sue Ryder jsou k tomu dobré podmínky - pracujeme s psychobiografickým modelem péče, je tady skvělý multidisciplinární tým schopný spolupracovat, tak se to samo nabízí. 

Pojem paliativní péče je pro spoustu lidí stále neznámý. Co přesně má na starosti Koordinátor paliativní péče v Sue Ryder?  

V mém podání je to taková paní Columbová, jestli víte, co tím chci říct. Na druhou stranu kdybych snad měla mít indiánské jméno, určitě bych byla „Ta, co do všeho kecá“. Tak si vyberte J Mým úkolem je identifikovat klienty s potřebou paliativní péče a zajistit, aby se k nim taková péče dostala a byla tak dobrá, jak to jen umíme. A my to chceme umět stále lépe! Nezasahuji do odborností jednotlivých kolegů, naopak využívám jejich kvalit a pestrosti multidisciplinárního týmu a jen nenápadně tahám za nitky.  Velkým úkolem je předvídat, jaká péče by ke klientovi měla přijít, aby, až bude potřeba, byla dostupná. Co nebo koho k tomu potřebujeme mít, co je nutné umět, zařídit, hlídám limity a kvalitu a snažím se vytvářet týmu takové podmínky, aby nebyl překvapen situací. Komunikuji s rodinami, lékaři a podobně. Jde o to, abychom našim klientům s nevyléčitelným onemocněním život ani nezkracovali, ale ani neprodlužovali za každou cenu, pokud si to nepřejí a pomohli jim prožít zbytek života důstojně, komfortně, co nejvíce podle jejich představ, v laskavém prostředí Sue Ryder. Také často kolegům vařím kávu a u toho je nenápadně trochu vzdělávám… 

Jak ses na tuhle roli připravovala?  

Spíš bych to nazvala vývoj než příprava. Hlavní roli hrála vždy důvěra klientů a jejich blízkých svěřit nám do rukou závěr jejich života, protože to je největší nabídka a příležitost k tomu, abychom se na každém z jejich příběhů něco naučili. Profesně i lidsky mě nejvíce ovlivnili mimořádní kolegové, se kterými jsem měla možnost pracovat. Předali mi to, co sami uměli a zároveň mi dali svobodu v tom, abych já dělala samostatně to, co umím. Takových kolegů člověk za život moc nepotká a já na ně měla obrovské štěstí. Dnes mě z druhé strany stejně rozvíjejí mí mladí kolegové, kteří přinášejí nové pohledy a nutí mě se stále učit a vzdělávat. Díky projektům podpořeným Nadačním fondem Abakus a nyní také Evropským sociálním fondem jsem měla možnost zúčastnit se mnoha kurzů, seminářů, kongresů… Dostala jsem se na zahraniční stáže, setkala se se spoustou vzdělaných lidí. Velkou roli pro mě hrála spolupráce odborníků z Cesty domů. Možnost vidět je při práci, učit se komunikaci, vidět, jak komplexně se dá na lidi, o které pečujeme, dívat. To byla úžasná zkušenost. I svou diplomku jsem pak díky nim už věnovala výživě v geriatrické paliativní péči. A co si budeme povídat, vlastně i mé vlastní pacientské zkušenosti, ať už dobré nebo špatné, se hodí.   

Pojďme se ještě vrátit k nutriční terapii a výživě. Jakou úlohu vlastně hraje v paliativní péči?  

Klinická výživa hraje u našich klientů nejvýznamnější roli hlavně v prevenci nebo rekonvalescenci. I v paliativní péči ale může být a velmi často bývá v popředí zájmu a je to obecně kontroverzní téma. Velké uplatnění má hlavně u klientů s poruchami polykání a geriatrickou křehkostí. Výživa je zdravotní zásah, kterým se stejně, jako vším ostatním, dá pomáhat i ubližovat a prohlubovat utrpení člověka. Záleží, jak se s ní zachází. Potřeba jíst a pít je vnímána jako základní a to velmi silně. Vždyť každé dítě ví, že ten, kdo nejí a nepije, ten přece umře! Obava ze smrti hladem je v nás hluboce zakořeněná. Myslím, že každý, kdo měl příležitost doprovázet člověka, který jíst nemůže nebo nechce a doslova se vám ztrácí před očima, vám řekne, jak je to obtížné.  Možností, jak živit uměle, je spousta. Umíme do lidí nastrkat všechny možné hadičky a někdy to je užitečné, ale vždy je nutné si uvědomit, jestli to děláme pro klienta, jeho blízké nebo pro svůj pocit, že jsme udělali všechno. Naše přirozená tendence je zachraňovat. V paliativní péči by toto mělo být velmi citlivě balancováno. Je to o hledání míry přínosu a potěšení a respektování vůle klienta, který výživu odmítá. To by ale bylo na celodenní povídání. 

Pracuješ také v Centru provázení Gynekologicko – porodnické kliniky u Apolináře. I práce tam je o paliativní péči?   

Pracuji na neonatologii, většinou s rodiči extrémně nedonošených dětí. Mým úkolem je být jim trpělivým průvodcem obtížnou životní situací, ať už to dopadne jakkoliv, a paliativní péče k tomu prostě někdy také patří. Z hlediska statistiky naštěstí jen poměrně zřídka, i když je to mnohem častěji, než by si člověk přál. Pro mne to znamená doprovázení kolem desítky rodin ročně, které prožily něco takového s námi, nebo v minulosti. U nedonošenců je start do života obvykle docela napínavý a někdy se objeví závažné komplikace, kdy dítě prostě není možné přes veškeré úsilí lékařů a kouzla moderní medicíny zachránit. Jindy jsou to děti s dědičnými onemocněními nebo vadami, se kterými se žít prostě nedá, nebo by to bylo jen prodloužení utrpení dítěte i rodiny. Pak je paliativní péče na místě. Jsem tam ale v úplně jiné roli než v Sue a i prostředí je velmi odlišné. Čas běží jinak, vše probíhá většinou v prostředí ARO. Analogií mezi prací na neonatologii a se seniory existuje nečekaně mnoho, ale každá má svá specifika.  

Takže jsi svědkem života na jeho začátku i na jeho konci, ale odcházení zažíváš všude…  

To slovo život je pro mě důležité. Pracuji se životem a příběhem konkrétního člověka a rodiny, i když je někdy krátký, nebo ho už zbývá velmi málo.  

Jaké to je být neustále konfrontovaná s konečností lidského života?  

Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet jako o něčem výjimečném. Myslím, že je to dáno i tím, že jsem původně studovala medicínu a tam je hned od začátku zcela přirozené, že se člověk o lidském těle, jeho struktuře a fungování učí od mrtvých. Ale pořád jsou to lidé a člověk by jim měl být za tuto možnost vděčný. Můj osobní vztah ke smrti se samozřejmě stále vyvíjí a záleží na tom, v jakém životním období zrovna jsem. I já se cítím většinu času do jisté míry nesmrtelná, protože věřím, že to ještě není aktuální, ale odcházení se týká každého věku, jen někdy je méně časté a úplně se s ním nepočítá. Někdy mě pak konkrétní příběh přinutí k hlubšímu přemýšlení. Říkám si, že tak by to přece nemělo být, ale prostě to tak je. Pořád ale svou práci vnímám jako hezkou a po většinu času veselou. Když je dobře zvládnutá, smutku je jen tolik, kolik je potřeba k rozloučení.  

Co je na Tvojí práci nejtěžší? A co je naopak hezké a radostné?  

Nejtěžší je práce s neustále se obměňujícím týmem, ale to je zároveň i to hezké a radostné. Jinak mě štve, že jsem teď daleko víc v kanceláři než přímo s klienty. Radostné je také každé setkání s klienty, i po mnoha letech mě totiž práce se seniory baví.  

Smrt je stále tak trochu tabu, ale Ty se jí díváš často přímo do očí. Existuje něco, co ses díky tomu naučila a chtěla vzkázat lidem?  

Vzpomínám spíš na vzkazy, které mi předali někteří z klientů, o které mi bylo ctí a potěšením se starat. Třeba jednou, když přišel lékař za 101 letou dámou se sdělením, že už její život nebude dlouhý, a že s ní chce probrat, jak si jeho závěr představuje, krásně se na něj usmála a řekla mu s naprostým klidem, „Pane doktore, každý, kdo se na tenhle svět narodil, musí i umřít“. A znovu přidala ten nádherný úsměv. Už tu s námi není, ale pořád si říkám, že je skvělá.  

Často myslím také na Ivy Kovandovou, na jednu z posledních žijících „válečných nevěst“, jednu z prvních dobrovolnic Sue Ryder a na konci života i naší klientku. Vzpomínám na ta rána, kdy už s námi velmi nemocná mluvila jen v angličtině, a každé ráno jsme si říkaly stejnou větu. Ona: „Kde ses naučila anglicky?“ Já: „V Manchesteru.“  Ona se vždycky se smíchem strašně ušklíbla, že to snad není pravda a pak radši začala mluvit česky :-) Takový vtip jen pro nás dvě. Zdravím Vás, Ivy :-) Tohle je opravdu hezká práce, nemyslíte? 


Paliativní péče: Paliativní péče je přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů / klientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci. 

Multidisciplinární tým Sue Ryder: Multidisciplinární spolupráce existuje tam, kde spolu více sociálních a zdravotních profesí pracují společně v týmu. V případě Sue Ryder se na péči o klienta podílí profese sociálního pracovníka, pečovatele, zdravotní sestry, nutričního terapeuta, fyzioterapeuta, ergoterapeuta, psychologa, kaplana a lékaře. 


Darujte šanci
na důstojné stáří