Maják na těžké cestě s tatínkem
„Když mi volal táta na začátku srpna, že měl autonehodu, že ještě odvezl auto do servisu, ale teď sedí doma a nemůže si vzpomenout, jak má použít příbor, věděla jsem, že je zle. Bylo to pár měsíců po smrti maminky a táta byl sám. Okamžitý odjezd do Jihlavy, pohotovost, nemocnice, diagnóza - krvácení do mozku. Bylo mu 84 let.
Do té doby řídil auto, staral se o domácnost … Ze dne na den potřeboval neustálý dohled. Trpěl stavy zmatenosti a problémy s pamětí. Bylo jasné, že musí do Prahy k nám, a že potřebuje na začátku zařízení, kde bude rehabilitovat, trénovat paměť. Od kamarádky jsem měla reference na Domov Sue Ryder. Kontaktovali jsme místní sociální pracovnice, které se staly takovým naším majákem. Svítily nám na cestu do budoucnosti. Mám pocit, že taková osobní, těžká, navíc náhlá situace způsobí, že jste pořád tak nějak krok za tím, co se zrovna děje. Domov byl naštěstí celou dobu pár kroků napřed. Kontakty na sociální a rehabilitační zařízení, vyřízení příspěvku na péči, konzultace s gerontopsychiatrem ... Pak se nečekaně uvolnilo místo na krátký pobyt v Domově a tatínek byl přijat. Domov o něj pečoval a zároveň nám pomáhal s dalšími věcmi - převod k praktickému lékaři, užitečné rady, jak tatínka zorientovat v prostoru, vhodný stacionář, kam bude docházet, až ho budeme mít doma … Tatínek nakonec prožil víc času v nemocnici, než v Domově. Krvácení se opakovalo a v listopadu zemřel. Byla to složitá doba. Ale měli jsme tehdy velikou oporu v Domově Sue Ryder.“
Monika Kunovská
