Lidé Sue Ryder: Vierka Tokárová - pečovatelka
„Vy, co máte rodiče, buďte s nimi co možná nejvíce, dokud můžete. Užívejte si to. Važte si toho, co vám mohou ještě předat,“ říká usměvavá křehká blondýnka, která pochází ze Slovenska. Do domova pro seniory Sue Ryder nastoupila jako pečovatelka před 6 lety a na oddělení patří mezi služebně nejstarší. Na dotaz, jak jí osobně zasáhla vlna pandemie, s klidem pokrčí rameny: „Mě nijak výrazně. Myslím spíš na klienty, aby byli v bezpečí a neohrozili jsme je. To je to nejdůležitější“.
Vierka je citlivý, pracovitý člověk, co má rád lidi, vyzařuje z ní pozitivní energie. Miluje horkou čokoládu, ráda cestuje a podniká turistické výšlapy. Snaží se pomáhat komukoliv, kdo to zrovna potřebuje. „Práce se staršími lidmi mě hodně láká. Jsou to milí, moudří lidé a zároveň jsou křehcí a zranitelní. Svou práci cítím jako poslání. Mým úkolem je vrátit jim lásku a péči, kterou oni dávali jiným, když jim na to ještě síly stačily.“
Vierka je jednou z několika pečovatelek, které v těchto dnech pracují v preventivní karanténní oblasti pro klienty, kteří se vrátili z hospitalizace. Tato oblast je oddělená od všech ostatních částí domova pro seniory Sue Ryder a musí se zde dodržovat ta nejpřísnější hygienická opatření. Vierka se s námi podělila o tuto novou zkušenost: „Člověk už ví, jak se v takové mimořádné situaci chovat, na co všechno myslet. Musíme pracovat v obleku - zabalení od hlavy až k patě, což není úplně příjemné. Člověk se strašně potí a to ještě nepřišlo léto. Obtížná je i komunikace mezi námi. Nikdo nikoho nepoznává, koukají nám jen oči a poznáme se jen podle hlasu. Také klienti nás těžko rozeznávají - někdo je zaražený, někdo se tomu směje. Někteří dokonce říkají, že když jsme v kombinézách, připadají si jak na vesmírné stanici.“
„Tyto dny jsou tak trochu napínavé, ale ani za běžných okolností není práce pečovatelů rutina. Samozřejmě trávíme spoustu času pomocí klientům při každodenních aktivitách - hygieně, oblékání, ustrojení pro nový den ... Pomáháme s přípravou jídla. Klientům, kteří to již nezvládají, podáváme jídlo na lůžku a povídáme si s nimi. Doprovázíme je na různé aktivity jako zpívání, čtení s panem ředitelem, skupinové cvičení, kreativní dílny, dopolední vaření, pečení, setkání s psycholožkou a další …“
„Zároveň ale při té běžné práci můžeme poslouchat zajímavé životní příběhy, které s námi klienti sdílejí. Je to pestré a baví mě to. Je s nimi také sranda a hodně se nasmějeme. Naopak nejtěžší je překonat umírání klientů. Jsou to moji blízcí a já jim jednoho dne musím dát sbohem. Patří to k mé profesi a k životu, ale bolí to. Jsou to výjimeční lidé. Mám je ráda, trávím s nimi většinu svého času.“
