Jana Linhartová – metodik Psychobiografického modelu péče
Janu zavál osud do Sue Ryder před 14 lety. Dlouho pracovala na pozici manažerky sociálních a zdravotních služeb, pak přišla příjemná pracovní přestávka v podobě mateřské dovolené. Narodil se jí syn, pak přijala do pěstounské péče i holčičku. Dnes je znovu zpátky a kratší úvazek jí umožňuje věnovat se rodině i její oblíbené práci s klienty a jejich nejbližšími. Stala se metodikem Psychobiografického modelu péče.
V sociálních službách se Jana pohybuje od svých 15 let. Začínala jako dobrovolník v náhradní rodinné péči, další profesní roky strávila s mentálně postiženými lidmi, zkušenosti sbírala také v Azylovém domě. Pak se otevřela cesta k seniorům v Sue Ryder.
Narodila se na Mělníku ve Středočeském kraji. Miluje hory, rozkvetlé louky, bosé nohy v trávě, sluníčko, cestování, kolečkové brusle, slunečnice a hlavně svoji rodinu a přátele. Janu možná nejvíce vystihuje její oblíbený citát od Johna Donneho: “Žádný člověk není ostrov sám pro sebe“.
Můžeš nám přiblížit, proč se v Sue Ryder pracuje s tzv. Psychobiografickým modelem péče?
Představte si, že k nám přijde klient, senior. Je mu 84 let. Abychom o něj mohli dobře pečovat, je důležité zjistit jeho „životní příběh“, tzv. biografii. Díky ní před sebou vidíme pana Jiřího, který vyrůstal v domě v pražském Suchdole, miloval bublaninu a ovocné knedlíky od maminky, jezdil na kánoi. Oženil se, pracoval jako vedoucí v továrně, věnoval se truhlaření, v penzi začal sbírat vtipy...
Nevidíme tedy „jen“ starého pána, který tráví čas na lůžku, ale člověka, o kterém víme, jak svůj život žil. Věnoval se truhlaření? Seženeme starou komodu, kterou může nabrousit a nalakovat. Pak se najednou stane, že pán, který se neudrží vestoje, zapomene při broušení na bolest a vydrží 15 minut stát!
Kdo založil tento model péče?
Zakladatel modelu byl prof. Erwina Böhm. Řídil se heslem „Nejdřív rozhýbej duši a poté tělo“. Jde o mezinárodně uznaný ošetřovatelský model, v současnosti využívaný v německy mluvících zemích v oblasti geriatrické a gerontopsychiatrické péče.
Znalost životního příběhu klienta je zde klíčová i proto, že člověk potřebuje zažít pocit užitečnosti. Tím, že víme, co naši senioři rádi dělali, jim můžeme nabídnout aktivity šité na míru. Třeba sázení květin, sledování oblíbeného sportu nebo výlet na místo, kde vyrůstali.
Důležité je, aby se u nás klienti cítili dobře. Domov jim nahradit nemůžeme, ale snažíme se k němu alespoň přiblížit a navodit jeho atmosféru. Proto si klienti mohou vzít do pokoje své věci - lampu, křeslo, obrázky, hrnek na kávu, fotografie, vlastní povlečení...
Jaká je tvoje úloha v práci s biografií?
Jsem takovým „průvodcem“ pro všechny zapojené. Kolegům pečovatelům se snažím pomáhat získávat informace o klientech a společně s nimi pak plánovat, v čem je budeme podporovat a pomáhat jim. Klientům a jejich blízkým se snažím vysvětlovat důležitost „životního příběhu“ a osobních věcí, které si mohou vzít do svého pokoje.
A věřte, že díky biografii jsem já i kolegové bohatší o mnoho informací a zážitků. Někdy jsou pro nás jejich vzpomínky lekcí dějepisu i zeměpisu.
Také současná situace, kdy musíme dodržovat různá opatření kvůli možné nákaze Covid 19, se pro nás stala důležitá v pochopení života našich klientů. Mnozí z nich zažili válku či nemožnost vykonávat profesi kvůli komunistickému režimu. V mysli mi zůstává věta, která nedávno zazněla z úst jedné naší dámy: „Ale nebojte. Máme co jíst, můžeme na terasu na sluníčko a bez návštěv vydržíme. Válka byla opravdu mnohem horší.“
Klienti Sue Ryder nás neuvěřitelně obohacují. A to je jeden z hlavních důvodů, proč tuto práci dělám.
