"Když budeme dělat, že jsou lidé nesmrtelní, v závěru života nestihnou nic," říká koordinátorka paliativní péče

Vidět rodinu, zakouřit si, rozhlédnout se z hory Říp. To jsou některá z posledních přání klientů zařazených do paliativní péče v pražském domově pro seniory Sue Ryder. "Snažíme se pomoci, aby klienti prožili závěr svého života důstojně, kvalitně, bez obtíží a s těmi, které mají rádi. A jsme schopni dělat všemožné psí kusy, abychom vyhověli jejich poslednímu přání,“ říká koordinátorka paliativní péče domova Věra Vodičková.

Děkujeme Deníku N a redaktorce Barboře Šturnové za rozhovor s naší koordinátorkou paliativní péče Věrkou. Celý článek je k dispozici zde. V rozhovoru se mimo jiné dozvíte jak mluvit o smrti, co umírající ještě potřebují stihnout nebo kdy je vhodná paliativní péče.


Začínala jako nutriční terapeutka – pomáhala především lidem v závěrečné fázi života. Poté co viděla, že některým umírajícím lidem prodlužuje utrpení sondová výživa, rozhodla se věnovat paliativní péči.

 „Jde o to, abychom umírajícího doprovodili a ulevili mu od obtíží všeho druhu. Někdy nemá smysl, abychom člověka zbytečně zachraňovali, protože mu tím proti jeho vůli můžeme spíše prohloubit utrpení,“ říká Vodičková.

Je pro vaše klienty hodně důležité mluvit o smrti?

Nejdůležitější je znát jejich přání a vědět, co je pro ně ve zbývajícím úseku života důležité. A to nezjistíte, když se o tom nebavíte. Když budeme dělat, že smrt neexistuje a že lidé jsou nesmrtelní, nestihnou nic. Nebo se o ně budeme starat podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, ale to také nemusí odpovídat představám klienta.

Jak se dá o smrti mluvit?

Možná je to překvapivé, ale jednoduše. Pro naše klienty je to daleko přirozenější. Pracujeme převážně s ženami ve věku osmdesát plus. Většina jsou vdovy, takže zpravidla dopečují své manžely a pak nastoupí k nám.

Samy mají zkušenosti se smrtí a doprovázením, protože jim zemřela spousta kamarádů a vrstevníků. Hodně našich klientek a klientů pochovalo i své děti. Je to pro ně přirozené téma a my se tomu nebráníme. Debata o smrti k vysokému věku přirozeně patří a častěji ji otevírají klienti než my.

Je těžké o tom mluvit?

Pro někoho vůbec, ale záleží na situaci. Jinak se o závěru života mluví, když jste sice starý, ale zdravý. A jinak, když jste nemocný nebo když vidíte, že závěr bude velmi brzy. Pro někoho je zcela nepřijatelné se o tom bavit, což respektujeme. Zároveň jsme vnímaví, když klient vydá podnět, že „teď už by to šlo“.

Co vede klienta k tomu, že téma umírání potřebuje otevřít?

V první řadě bilancují a rekapitulují svůj život. Druhá věc je, že téma umírání je v domově stále přítomné. Ročně u nás zemře poměrně hodně klientů. Máme na nástěnkách vyvěšené smuteční oznámení, děláme i rozloučení pro personál, klienty a rodiny.

Velká část pokojů jsou dvoulůžkové a běžně se stává, že někomu zemře spolubydlící. S těmi také mluvíme, je potřeba jim vysvětlit, co se děje. Také mluvíme o úmrtí klientů v týmech a učíme se z životních příběhů našich klientů.

Bojí se smrti?

Většina ne. Spíš se bojí věcí, které mohou umírání doprovázet. Toho, že umřou sami v nemocnici a že je bude něco bolet. Ale velice málo se bojí samotné smrti.

Mnoho lidí říká, že se smrti bojí. Jak si vysvětlujete, že vaši klienti většinou ne?

Asi to patří k věku. A myslím, že se na tom podílíme i my, protože před smrtí neutíkáme. Když někdo zemře, klienti se zajímají, jestli zemřel tady, jestli to bylo v klidu a podobně. Mluvíme spolu naprosto otevřeně, mají to dost srovnané.

A když je ještě ujistíme v tom, že to může být u nás a že to může být důstojně s rodinou a že uděláme všechno pro to, abychom předešli trápení, je to pro ně snadnější. Ale někdo se samozřejmě bojí, všichni s tím v pohodě být nemusí.

O čem se baví nejčastěji?

Říkají třeba, že už by tu nechtěli být. Nebo že nevědí, proč tu jsou, a že by už chtěli zemřít, protože všechno stihli. Na tom, že jsou s tím srovnaní, se hodně podílí aktivní formou naše kaplanka a psycholožka, které s klienty kontinuálně pracují a baví se s nimi o všech věcech, které zrovna prožívají.

Ještě si všechno vyřešit

Jak se dá na smrt připravit?

Pokud je k tomu čas a prostor, je důležité vytvořit bezpečné prostředí k tomu, aby klienti stihli, co potřebují.

Co například potřebují stihnout?

Pro ně jsou důležité pocit bezpečí a jistota, že už nebudou měnit místo. A rodina je pro všechny naše klienty důležitá, pokud ji mají. Rekapitulují svůj život a spousta našich klientů je věřící, takže i z tohoto hlediska řeší závěr života. Někteří k tomu přistupují prakticky, potřebují vyřešit třeba majetek. Hodně řeší vztahy a chtějí ještě někoho vidět.

Jak se daří jejich přáním vyhovět?

Přijde mi, že je mnohem složitější zjistit, co by si člověk přál, než to skutečně realizovat. Mluvím hlavně o situacích, kdy už není možné se s klientem dobře domluvit. Splnit jsme schopni téměř cokoliv, když je to jen trochu reálné. Asi vás překvapím, ale přání našich klientů bývají obvykle velmi prostá a týkají se převážně rodiny. Často stačí někomu zavolat, povzbudit ho k návštěvě, dodat mu odvahu.

Klienty často potěšíme už jen tím, že přineseme jejich oblíbenou vůni, pustíme hudbu, vezmeme je i s postelí na slunce nebo jim prostě jen věnujeme svůj čas. Někdy to jsou i věci zcela banální. Třeba jsme dost pracně vymýšleli, jak umožnit jedné z klientek, aby si mohla ještě zakouřit, protože to pro ni bylo důležité a ona zůstala upoutaná na lůžku.

Mají i přání, jak má vypadat pohřeb?

Ano, někteří to zcela otevřeně říkají. Když někdo zemře, máme rozloučení v kapli pro zaměstnance a ostatní klienty, je zvána i rodina zesnulého. Klienti se toho běžně účastní, takže vidí, co se bude dít po jejich smrti. Někteří přesně říkají, jak to má i nemá vypadat.

Přeje si někdo zemřít v nemocnici?

Občas ano. Měli jsme tu například dámu, která nakonec zemřela u nás. Ale trvalo velmi dlouho, než začala akceptovat, že život končí. Nakonec se to podařilo, sama došla k tomu, že bude dobré, když to bude tady s námi.

Někdy mají prostě strach. Zhruba třetina našich klientů umírá v nemocnici. Většinou kvůli náhle zhoršenému stavu, kdy musíme volat sanitku, protože nejsou zařazeni do paliativní péče.

S rodinami se hodně bavíme už od příjmu klienta. Stojíme o to, aby rodina byla pro péči parťákem. Pokud je mezi nimi něco těžkého, snažíme se jim pomoct, aby si to vyřešili a byli pohromadě. Jsme schopni dělat všemožné psí kusy, abychom vyhověli jejich poslednímu přání.

Psí kusy?

Kolegové třeba nedávno realizovali s velkým úsilím i něco tak náročného jako cestu jedné z našich klientek na Říp, aby se mohla rozhlédnout po své milované krajině. Ono to vypadá jednoduše, ale aby se sešly všechny potřebné okolnosti a pro klientku to byl skutečně příjemný den, kdy se bude cítit dobře i fyzicky, zabralo to několik týdnů.

Snažíme se dopomoci k tomu, aby důležité věci a zážitky klient sdílel s těmi, se kterými chce, a to je nejčastěji rodina. Proto na přáních s rodinami spolupracujeme.

Trochu objevujeme Ameriku

Vy v domově pracujete jako koordinátorka paliativní péče. Co to obnáší?

Mám za úkol v první řadě napomáhat tomu, abychom identifikovali klienty, kteří potřebují paliativní péči. Zařizuji, aby to bylo se všemi vykomunikováno, aby nastoupil lékař, bez kterého to nejde, aby to nebylo nějak zneužito. A mluvím i s rodinami. Mám na starosti, aby péče přišla za klientem a aby všichni kolegové věděli, co dělat.

Smyslem paliativní péče není prodlužovat život za každou cenu, ale doprovodit člověka závěrem života. Normální problémy, které se vyléčit dají, samozřejmě léčíme, ale v situaci, kdy klient umírá, ulevíme mu a podnikneme všechno pro to, aby ho to nebolelo, aby mu nebylo špatně a aby se nebál.

Nestaráme se ovšem jen o tělesnou schránku, pečujeme podle holistického konceptu, tedy péče je bio-psycho-socio-spirituální. Život tím nijak nezkracujeme, jen ho pak už neprodlužujeme za každou cenu.

Je to náročná práce?

Mě to baví. Je to hezká práce, byť ve smutném tématu.

Jak poznáte, že je namístě paliativní péče?

Klienti přicházejí sami s tím, že cítí, že brzy nastane závěr života.

Paliativní péči indikuje vždy lékař. Většinou se týká lidí s pozdními stadii demence, pak jde o různá orgánová selhání – člověk může mít třeba třicet let skvěle léčené srdeční selhání, ale pak už to dál nejde.

Ještě jsou to geriatrické syndromy – často se to týká geriatrické křehkosti, kdy stav klienta už nejde zvrátit. To jsou zjednodušeně řečeno takové ty stařenky, které jsou hubené, nemají chuť k jídlu ani k životu a postupně zmizí před očima. Takže ne vždy jde o onemocnění, které by mělo jasnou diagnózu.

Jak reaguje rodina, když jí oznámíte, že se blíží závěr života?

Bavíme se s nimi otevřeně o tom, že život není nekonečný, že má viditelný konec. Většina rodin spolupracuje, ale samozřejmě se stává, že o tom nechtějí ani slyšet, což je často jejich obranný mechanismus.

Máte zkušenosti s přístupem ke smrti i z jiných institucí?

Ano a čeká nás ještě hodně práce. Také jsme měli ze smrti obavy a trvalo spoustu let, než jsme se to naučili. Ale když pak vidíte, že závěr života může být v pohodě, změní to váš pohled. Když k nám nastoupí noví kolegové, mají z toho většinou obavy, takže je potřeba je všechno naučit. Kolegové mají někdy zkušenosti s příšernými úmrtími z institucí, kde paliativní péči nemají, takže se občas ani nedivím, že se toho bojí.

Doufám, že se to nyní zlepšuje, ale je vidět, že umírání bylo dlouho tabu. Zajímavé je, že teď objevujeme něco, co bylo v minulosti běžné. Dřív si babička prostě lehla do postele a nechtěla jíst, spala, umřela. Přišlo to všem normální, takže tak trochu objevujeme Ameriku.

Zlepšení probíhá i ve spoustě dalších domovů. Paliativní péče je stále dostupnější, ale bude trvat dlouho, než dojdeme k ideálnímu stavu.

Jaký je podle vás nejlepší způsob smrti?

Někteří klienti mají štěstí na náhlé úmrtí. Klient večer usne a ráno se neprobudí, což je ideální.

 

 

Darujte šanci
na důstojné stáří