Žila jsem v Austrálii
Po letech strávených na druhém konci světa se paní Marta Krůtová vrátila do Prahy a hledala způsob, jak smysluplně naplnit svůj čas. Cesta ji zavedla do dobročinného obchodu Sue Ryder ve Štěpánské ulici. Dnes tu už 13. rokem pomáhá jako dobrovolnice a je také dárkyní Sue Ryder. V naší galerii v Michelském dvoře bude mít od 29. dubna 2026 výstavu svých fotografií. Dostala název Žila jsem v Austrálii. V rozhovoru vypráví o hledání směru, překonávání strachu i o tom, jak se umění může přirozeně propojit s dobrovolnictvím.
Co Vás přivedlo k rozhodnutí stát se dobrovolnicí a proč jste si vybrala právě Sue Ryder?
Když jsme se přesunuli z Austrálie do Prahy, začala jsem mít po čase dlouhou chvíli, i proto, že nemáme děti. Bylo tu samozřejmě spoustu věcí, za kterými se dalo jít, třeba kultura, ale já jsem cítila, že potřebuji svůj život nějak hlouběji naplnit. Hledala jsem možnosti a o Sue Ryder jsem se dozvěděla od známých a z novin. Moc se mi to zalíbilo. Do pobočky ve Štěpánské ulici jsem navíc sama chodila ráda nakupovat jako zákaznice. Slovo dalo slovo a já tu začala pomáhat jako dobrovolnice. Později mi nabídli brigádnickou smlouvu a zaskakovala jsem i v dalších pobočkách, ale Štěpánská pro mě zůstala srdcovou záležitostí.
Dobrovolnictví je o dávání vlastního času. Co naopak tato činnost dává Vám?
Dává mi naplnění a smysl života. Přináší mi do dní různorodost a také obrovskou výzvu - naučit se spoustu nových věcí. To je pro mě velká škola.
Utkvěl Vám v paměti nějaký konkrétní moment z obchodu, na který ráda vzpomínáte?
Jeden zážitek je opravdu hodně zvláštní a krásný. Měla jsem zrovna sobotní ranní službu. V devět hodin ráno bývá Štěpánská ulice úplně prázdná. Byla tam jen skupinka mladých chlapců, kteří byli takoví hodně rozjaření. Přiznám se, že když jsem odemykala dveře obchodu, dostala jsem strašný strach. Podívali se na mě, začali se smát a jeden z nich se ke mně rozešel. Vůbec jsem nevěděla, co se bude dít. On ale přišel, pevně mě objal a řekl mi: „Neboj se, já Tě miluju.“ Všichni propukli ve velký smích. Hned ze mě spadl veškerý strach. Byl to nádherný moment.
V naší galerii nyní chystáte výstavu svých fotografií, které zachycují převážně Austrálii. Je pro vás výstava návratem ve vzpomínkách, nebo se na fotky díváte už jen jako umělkyně?
Je to od obojího trochu. Je to hodně sentimentální a ráda se díky nim vracím v čase. Myslím, že lidé v mém věku už žijí hodně ve vzpomínkách. A ty mé se hodně vážou právě k Austrálii, kde jsem vystudovala čtyřletou uměleckou a průmyslovou školu - obor fotografie. Měla jsem tehdy dvě temné komory a vyvolávala fotky na kinofilm. Dnešní výstava ale není cíleně focená pro tento účel. Je to spíše takový můj osobní zápisník zážitků. Dnes už totiž fotím jen na mobilní telefon.
Všimla jsem si, že na některých vystavených fotografiích jsou zachycené i krásné detaily květin. Je to Vaše oblíbené téma?
Ano, přesně tak. Moje obrovská láska jsou květiny. Dříve jsem se na ně i přímo specializovala. Květiny zkrátka miluji a mám jich nafocenou spoustu. Na výstavu se sice vybíral hlavně průřez mými cestovatelskými zážitky, ale pár těchto detailů přírody se tam také přirozeně dostalo, protože mi jsou velmi blízké.
Promítlo se Vaše umělecké cítění i v dobročinných obchodech?
Ano. Když jsem začínala, nejblíže mi byla bižuterie, protože to jsou vlastně takové malé sochy. Sama jsem v minulosti tvořila ze stříbra, takže jsem trochu rozuměla tomu, co je stříbro, co není, jaké jsou to kameny a podobně. Začala jsem se tedy orientovat na bižuterii a její oceňování.
Váš životní příběh přinesl i velmi těžké chvíle. Kde dnes berete energii?
Manžel mi před sedmi lety zemřel. Přál si odejít doma, a tak jsem o něj pečovala. Byla jsem na to sama a přiznám se, že mi to tehdy vzalo obrovské množství energie. Bylo to hodně náročné. O to víc si teď vážím věcí, které mi dělají radost. Zastávám takový bohémský životní styl, snažím se brát věci s určitou lehkostí a žít naplno.
Jak konkrétně se to "žití naplno" projevuje? Zmínila jste, že máte blízko k umění, sledujete stále současnou kulturní scénu?
Ale ano, samozřejmě. Stále moc ráda chodím na výstavy a zajímám se o aktuální dění. Velmi mě baví třeba design - nedávno jsem s nadšením sledovala vyhlášení cen Czech Grand Design. S divadlem a mluveným slovem už mám bohužel trochu problém kvůli horšímu sluchu, ale o to víc si užívám hudbu. Moc ráda si zajdu třeba na koncert do Rudolfina nebo na Českou filharmonii. Do toho dál pomáhám v Sue Ryder, teď už chodím do obchodu jako dobrovolnice každou středu a sobotu. Ten čas si zkrátka umím naplnit.
Co byste si přála, aby si návštěvníci Vaší výstavy odnesli? Je to krása světa nebo spíš odvaha se do něj vydat?
Obojí. Jak krásu daného místa, tak odvahu se do těch míst vydat. A hlavně doufám, že se mi podaří přenést na ně ten magický moment, který jsem na těch místech prožívala já.
Děkujeme paní Martě za laskavý rozhovor. Její fotografie si můžete prohlédnout v galerii Sue Ryder v Michelském dvoře. Zachycují především Austrálii – krajinu, detaily i momenty z cest. Přijďte se na svět podívat jejíma očima. Těšíme se na vás!
Vernisáž výstavy Žila jsem v Austrálii:
Galerie Sue Ryder
Michelská 1/7, Praha 4
Začátek: 17.00 hod.
Výstava je prodejní a potrvá do 31. května 2026.
Pozvánka ke stažení
Za pomoc s přípravou výstavy děkujeme Amálii a Evě Hubeňákové a také společnosti FotoŠkoda.
Fotografie: Archiv paní Marty Krůtové
Text: Barbora Marečková
