Paní Ludmila - třetí členka týmu Jeden za všechny všichni za důstojnost
„Vzpomínám na to ráno, kdy jsem paní Ludmilu (74) potkala poprvé v Sue Ryder a pomyslela si, že máme asi novou kolegyni, posilu v týmu. Šik dáma stála ráno v zahradě, kouřila cigaretu a s úsměvem zdravila každého příchozího“ vypráví naše kolegyně Katka.
Paní Ludmila prožila celý život v Praze, s manželem vychovala jednu dceru. Sama je ze tří sourozenců, a jak říkávali její rodiče je „dítě lásky“. To se asi také odrazilo na jejím pozitivním přístupu k životu a přátelské povaze.
Jejím povoláním se stala typografie, které se mohla věnovat skoro celý profesní život. Řadí se tak prý k těm šťastlivcům, pro které „práce byla zároveň i koníčkem“. Na svou dobu strávenou v tiskárně však vzpomíná i díky lidem, kteří ji zde obklopovali a obohacovali její život. A jiné zájmy, sport? „V mládí jsem hrála trochu pozemní hokej, ale v dospělosti jsem se spíše věnovala rodině. Byla jsem spokojenou hospodyňkou. Život plynul vcelku hladce až do dne, kdy s přibývajícím věkem přišla i nemoc.“
Letos na jaře tomu bude rok, co paní Ludmila dostala zápal plic a i kvůli dalším zdravotním komplikacím musela být převezena do nemocnice. Její stav se rychle zhoršoval. Netrvalo dlouho a ležela bezvládně na nemocničním lůžku, neschopna pohybu. Její někdejší veselost a zdánlivě nevyčerpatelný optimismus byly tytam. Ztratila zájem o svět kolem sebe a jediné, co si přála, bylo zemřít… Jednoho dne se však vše změnilo – přišla jí navštívit dcera s vnukem. „Když jsem uviděla vyděšený výraz svého vnoučka, řekla jsem si, že tohle už znovu zažívat nechci! Slíbila jsem mu, že budu bojovat a do půl roku budu opět chodit.“ Ludmila našla zpět svou vnitřní sílu a za podpory milující rodiny a laskavého personálu v Nemocnici pod Petřínem začala znovu jíst, trénovat chůzi a získávat zpět svou důstojnost. „Bylo to opravdu vyčerpávající. Všichni jsme znali maminku plnou života a optimismu a vidět ji na lůžku s depresí bylo něco tak strašného… Jak je to teď, je tak trochu zázrak, jako kdyby se znovu narodila,“ doplňuje příběh svými slovy dcera Lenka.
Dnes už má paní Ludmila opět zářivý úsměv na tváři a laskavé slovo pro každého kolem sebe. Ačkoliv nikdy nebyla zrovna sportovní typ, usedá na motomed a plánuje se svými kamarády ujet 339 km, aby povzbudila ostatní, kteří ztratili svou energii a potýkají se s různými omezeními.
„Veselá mysl je půl zdraví – pozitivní myšlení je velmi důležité a díky tomu mohu znovu žít svůj život“ vzkazuje Ludmila s úsměvem lidem v podobné situaci.
Část svých kilometrů moc ráda věnuje svým přítelkyním z domova Sue Ryder, paní Jitce K. a Lidunce M., pro které je jízda na motomedu již příliš obtížná.
