Jak jsem nechtěla měřit velikost srdce
9. března udělovala Hestia každoroční cenu Křesadlo „obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci“, tedy vybraným dobrovolníkům. Je zvykem, že koordinátoři zavedených dobrovolnických programů vždy nominují někoho ze „svého“ týmu.
O měsíc dříve…
Sedím u prázdného nominačního formuláře. Pročítám seznam 113 lidí, o kterých vím, že v loňském roce zdarma svou prací přispěli domovské šanci pro důstojné stáří.
Myslím na dobrovolnici Danielu, která se snad nikdy nepřestane usmívat, hýřit energií a nápady. Do Domova kromě týdenních návštěv klientky doběhne skoro pokaždé, když potřebujeme extra pomoc, a ještě s bábovkou pro ostatní.
Myslím na Barboru, která příliš brzy čelila tomu, s čím se někdy potká každý pomáhající - že dobré záměry mohou být i neúprosně kritizovány, jejich smyslu musí věřit především člověk v sobě sám a trpělivě hledat kompromisy, jak je realizovat. Svou dobrovolnickou krizí poctivě prošla a s o to větší pokorou a neochvějným úsilím je s námi dál.
Myslím na Radku. Šest let je společnicí klientce, jejíž zdravotní stav je velmi obtížný. Obdivuji její jemnou sílu, výdrž, inspirující vnitřní klid. Ano, to bude letošní kandidátka.
Už už zvedám telefon. Jenže, uvědomím si, kolika našim dobrovolníkům jsem vlastně natolik blízko, abych znala hloubku jejich příběhu?
Myslím na dámy v našich dobročinných obchodech a na recepci. 14 z nich už oslavilo alespoň šedesátiny a zároveň minimálně páté výročí neúnavného přebírání oblečení nebo vysvětlování stále stejných informací. Taková bych jednou chtěla být.
A kolik přátel našich přátel nám vůbec chybí v seznamu? Kolik zaměstnanců si prostě nenapsalo do výkazu práci z domova? Kolik jich vyšlo vstříc, i když nemuseli? Kolik bezejmenných úsměvů na ulici nás povzbudilo v dalším snažení? Moje úvahy o tom, kdo všechno přispěl k misi Domova a kdo je tím neobyčejný, neberou konce. I o tom, proč by pomoc seniorům měla být hodnotnější než pomoc komukoli jinému.
Běžím do našeho oddělení komunikace: holky, letos asi Křesadlo nebude. Neumím a nechci z dobrovolnictví dělat soutěž. Kolegyně mají pravdu, je to složité, ale předávání cen je mediálně sledované a zase můžeme přispět osvětě dobrovolnictví i péče o seniory. Dobře, souhlasím, té není nikdy dost.
Volám tedy přeci jen Radce, scházíme se. Radka nominaci bez vteřiny zaváhání odmítá se slovy, že obdivuhodnější jí připadá spousta jiných lidí. A mně dochází, kolik našich dobrovolníků by odpovědělo podobně. Věřím, že většina.
Děkuji, Radko, děkuji Vám, kteří nepotřebujete měřit velikost srdce. Promiňte, PR kolegyně, promiň, šéfe, že jsem protentokrát vzdala propagační snahy. Pro mě je každý nezištný dobrý skutek zrníčkem písku, ze kterého stavíme náš Domov. Každý přináší tak velké zrníčko, jaké unese, a tak to má být. Sčítat nám to může jen Někdo povolanější.
S úctou ke všem nositelům zrníček
Hana Netušilová, koordinátorka dobrovolníků
Jména dobrovolnic byla na jejich přání změněna.
