Důchod není konečná
Jak se blížil okamžik mého odchodu do důchodu, plánovala jsem si, co všechno budu dělat: navštěvovat přednášky na U3V, pravidelně cvičit, chodit na dlouhé procházky, „na kulturu“, setkávat se s přáteli. Cítila jsem, že ještě cosi chybí, že by to chtělo také větší vykročení směrem k druhým, abych nebyla zahlcena sama sebou. Tak mi přišlo na mysl poohlédnout se po nějaké dobrovolnické službě. Opřít se o životní zkušenost, sebrat odvahu a vyzkoušet si něco nového, být ještě k něčemu, hledat a objevovat „spící“, ladem ležící kapacity.
Ponořená do podobných úvah jsem vzala za klidu v Domově Sue Ryder a na to dobrovolnictví se zeptala. Nejvíce mě lákalo, stát se individuální společnicí vybraného klienta na lůžkovém oddělení. Kdysi jsem se totiž starala o stárnoucí rodiče a něco se přitom dozvěděla o křehkosti seniorů kolem devadesátky. Bylo by hezké nenechat tu zkušenost padnout pod stůl.
Bylo zapotřebí splnit několik podmínek. Např. absolvovat psychologický screening, úvodní výcvik dobrovolníků, kde jsme si něco vyslechli o problematice stáří, o ergoterapii, také o demencích a mohli si rovněž nacvičit různé dovednosti potřebné pro práci s klienty. Potom mě čekalo spolu s koordinátorkou dobrovolníků hledání konkrétní osoby na lůžkovém oddělení, která by stála o společnici. Správná volba je důležitá – aktivita by měla být přínosem jak pro klienta, tak pro dobrovolníka.
Mým celoživotním koníčkem je francouzština. Navrhla jsem jako jednu z možností zabývat se hravou formou francouzštinou s někým, kdo se tento jazyk v mládí učil a koho by těšilo si znalost oživit. K mému velikému překvapení se taková osoba našla.
V březnu loňského roku jsem se poprvé setkala s paní K.
Hodně času jsem věnovala přemýšlení o své roli dobrovolnice. Jak se asi cítí seniorka v Domově, kde je předmětem péče mnohých? I kdyby všichni zdravotníci a pečovatelky byli hotoví andělé, je tu určitá sociální izolace, životní rytmus jí často určují jiní, je vystavena situacím, které devalvují její sebedůvěru.
Dobrovolník buduje partnerský vztah, přichází a zase odchází, nevykonává intimní úkony jako pečovatelé, hraje jinou roli. Může prostě být s druhým v jeho situaci, ukázat mu, že ho považuje za důležitého a hodnotného, pomoci mu objevit: já jsem někým. Na tváři dobrovolníka si senior přečte: mnoho pro mne znamenáš.
Je to více než rok, co paní K. pravidelně navštěvuji. Každý týden mě s úsměvem vítá svým „Comment ça va?“. Skláníme se nad francouzským textem, broukáme si melodie ze Zpěvů sladké Francie, radujeme se spolu s Malým princem nad kresbou beránka, necháváme se unášet fantazií, cestujeme prstem po mapě. Obě víme, že „poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu“.
Domov věnuje velkou péči dobrovolníkům, kteří pracují přímo pro seniory. Organizuje pro nás pravidelné společné supervize a další setkávání, takže se můžeme lépe poznat, sdílet, vyměňovat zkušenosti, dozvědět se, jak to vidí někdo jiný, naučit se něco nového.
Když jsem nedávno podepisovala prodloužení Smlouvy o výkonu dobrovolnické služby na další rok, byla jsem vděčná, že mi bylo dopřáno zúčastnit se takového báječného dobrodružství a věřím, že mě ještě něco smysluplného čeká.
Petra Urbanová, dobrovolnice
