Genius loci?

V dubnu mi vypršela dobrovolnická smlouva a byla jsem dotázána, jestli ji budu chtít prodloužit a Domov Sue Ryder navštěvovat i v dalším roce. Ani na chvilku jsem nezaváhala. Ano, samozřejmě, že ano! Přemýšlela jsem nad tím, proč mě to k tomuto místu a lidem tak táhne? Dokážu pár důvodů vyjmenovat, ale pro mnohé moje pocity stále ještě hledám pojmenování a přesnou definici.

Místo, kde sídlí domov pro seniory má to, čemu se říká Genius loci. Je to překrásné místo s kouzelnou zahradou. Když sedíte v altánku, tak vám ani nepřijde, že kousek dál je rušný provoz. A budova samotná je prostě velkolepá. Personál a lidé, které při svých návštěvách potkávám, jsou pro mě zdrojem nekonečné inspirace. Obdivuju tu neskonalou trpělivost lidí, nápady a podněty na akce, o které není v Domově nouze. Pořád se něco děje a je na co se dívat – vstupní hala je téměř při každé mé návštěvě v jiném šatu. Jednou tam visí obrazy různých umělců, podruhé fotografie z akcí nebo z kalendáře a po pár týdnech mě překvapí výstava mandal. Ale hlavně, při návštěvě Domova mám vždy dobrý pocit z toho, že lidé stále ještě dokážou být na sebe hodní a obětovat tomu druhému něco ze svého času, síly a úsměvu. Když slyším hlasy, že je jiná doba a lidé už nejsou to, co bývali, nemůžu souhlasit. A jsem tak ráda, že mám hned několik argumentů…

Martina Kavanová, dobrovolnice