Příběh statečné rodiny paní Zdenky (97 let)

Paní Zdenka (97 let) je zcela odkázaná na pomoc druhých. V této těžké situaci má ale jedno veliké štěstí - úžasnou rodinu. Během pár týdnů se její členové stali téměř profesionálními pečovateli. Vše potřebné se naučili od osobních asistentů Sue Ryder. Ti jim každý den pomáhají, aby pokryli 24hodinovou péči doma.

Rozhodli se postarat o svou maminku, babičku a prababičku doma, i když to znamenalo zásadní změnu v životním rytmu celé rodiny. S pomocí osobní asistence Sue Ryder ale vytvořili rovnováhu mezi rodinným životem a péčí, která zachovává důstojnost a radost ze společných chvil. Pravnučky ukazují babičce svět dětskýma očima. Vnučky pomáhají koordinovat všechny služby. Syn Milan se stal největším opěrným bodem v životě své maminky. Tento rozhovor je inspirací pro všechny, kteří chtějí pečovat o své blízké doma.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že pomoc terénní služby bude nevyhnutelná?
Julie: O službě osobní asistence jsme začali uvažovat už preventivně, v době asi před 3 lety. Tou dobou byla babička ještě částečně soběstačná, ale viděli jsme, že některé běžné aktivity zvládá čím dál tím hůř, pomaleji nebo je raději nedělá vůbec. Osobní asistenci jsme zvolili ze začátku velmi pozvolna - v omezeném režimu 1-2x týdně na 2 hodiny. Chtěli jsme, aby si na podobnou službu babička zvykla a v době, kdy se bez ní už neobejde, to pro ni bylo přirozenější.

Máte osobní asistenci kombinovanou s dalšími službami – například zdravotními?
Julie: Po hospitalizaci babičky, kdy se nám domů vrátila už v podstatě odkázaná na lůžko a pomoc ostatních, k nám dochází i zdravotní sestra, která pravidelně zkontroluje její stav.

Kolik Vás celá péče stojí? Pobíráte příspěvek na péči od státu?
Julie: Požádali jsme o příspěvek na péči a zatím čekáme na rozhodnutí. Za sociální a zdravotní služby platíme cca 15 tisíc korun měsíčně. 

Kdo celou péči u Vás v rodině plánuje a koordinuje?
Julie: Na péči i jejím zajištění se vždy radíme celá rodina. Také jsme si nechali poradit od koordinátorky týmu osobní asistence Sue Ryder.

Narazili jste na nějaký systémový nebo úřední zádrhel, který koordinaci péče komplikoval?
Julie: Museli jsme pár věcí udělat jinak. Například jsme babičce změnili praktického lékaře, protože původní nebyl zvyklý komunikovat elektronicky nebo pacienty navštěvovat. Pro člověka, který je upoutaný na lůžko, pak nebylo možné nechat si byť jen předepsat léky, protože to vyžadovalo osobní návštěvu v ordinaci. 

Jak vypadá Váš denní harmonogram konkrétně? Kdo z rodiny se na péči podílí, jakou péči zajišťují profesionální služby?
Julie: Osobní asistence Sue Ryder k babičce chodí ráno na 3 hodiny, kdy zajistí ranní hygienu, snídani atd. To nám ostatním umožní v klidu se ráno vypravit do práce, odvést vnučky do školy a školky, případně vyřídit, co je potřeba. Kombinací jednoho zkráceného úvazku, částečné práce z domova apod. se pak o zbytek dne od poledne staráme sami. Hlavní podíl na péči má táta, tedy syn babičky, kterému pomáháme a vykrýváme se časově tak, abychom zvládali i naše ostatní povinnosti. Naše „služba“ pak končí kolem 23. hodiny, kdy babičku uložíme. V praxi to ale znamená, že odpoledne a večer musí být vždy někdo z nás v dosahu.

Pojďme teď k osobní asistenci. S čím vším Vám aktuálně pomáhá?
Julie: Osobní asistence Sue Ryder zajišťuje kompletní ranní hygienu, přípravu snídaně, polohování apod. Když to srovnám se začátky, kdy osobní asistence spočívala v pomoci s drobnostmi v domácnosti, jako bylo zalévání květin, zametení, uvaření čaje, společnost babičce, je to obrovský posun v tom, co zajišťuje nyní. Je ale skvělé, že se vše vyvíjelo velmi přirozeně a nenastal vyloženě zlom, kdy by ze dne na den byla babička odkázána na pomoc „cizích“ lidí.

Kolik asistentů se u Vás střídá?
Julie: Osobní asistence je u nás každý všední den na 3 hodiny ráno a dopoledne. Na začátku byl tým asistentů poměrně omezený, takže se s babičkou měli šanci velmi dobře vzájemně poznat. Tím, jak ze strany babičky narůstala potřeba pomáhat s čím dál víc aktivitami a ve vyšším časovém rozsahu, se počet asistentů zvýšil. Z jejich strany ale probíhá vždy postupné začlenění do chodu, takže vše se vyvíjí velmi přirozeně.

Co Vám podpora a přítomnost osobní asistence jako rodině přináší?
Julie: Rozhodně je to pocit toho, že v určitý časový úsek máme možnost věnovat se v klidu vlastním aktivitám (práce, vyřizování věcí atd.). Víme, že babička je v dobrých rukách a pod kontrolou. Zároveň se díky osobní asistenci učíme různé techniky, které potom v péči sami využíváme. Například jsme neznali polohovací podložku a díky tomu, že nám to asistentky ukázaly, nemusíme si ničit záda zvedáním babičky. 

Bylo pro Vás těžké přijmout fakt, že k Vám domů začnou chodit cizí lidé?
Julie: Vše začalo velmi pozvolna a vyvíjelo se přirozeně. Mechanismy spolupráce jsou navíc nastavené tak, že oboustranně je možnost říct, kdyby něco nevyhovovalo. To pomohlo snad vzájemně vybudovat důvěru.

Co Vás na péči o babičku nejvíc překvapilo? Na co jste třeba nebyli připraveni?
Julie: Překvapila mě rychlost, s jakou jsme se s novou situací sžili. Dnes je to úplně přirozená součást chodu naší rodiny.

Změnila nějak Vaši rodinu chvíle, kdy se péče o babičku stala součástí Vašeho každodenního života?
Julie: Koordinace péče se stala jedním z témat, nad kterým se společně potkáváme. Největší zátěž, a to fyzická i časová, jde ale za tátou. Tam je vidět největší změna denního rytmu, protože velkou část dne musí být k dispozici. Flexibilita, kterou dřív měl v rozhodování ohledně organizace svého času, je úplně pryč. Jako čerstvý důchodce si nejspíš představoval zasloužený volný čas strávený jinak, ale s celou situací se rychle vyrovnal, přizpůsobil podmínky v bytě tak, aby péče byla pro nás pro všechny co možná nejsnazší.

Jak vnímají péči o babičku pravnučky? Zajímá je to? Nebo se třeba bojí?
Julie: Jsme ale rádi, že pravnučky jsou toho tak nějak součástí a vidí stáří a to, co s ním souvisí, v rodině úplně přirozeně. Jsou ještě malé, takže občas nemají trpělivost s komunikací, kdy babička velmi špatně slyší, ale ráda by si s dětmi povídala. Naučily ji ale hrát karetní hru, ukazují ji obrázky, lepí samolepky, nebo si prohlíží fotky. Někdy je to pro ně nuda, ale to je i s prarodiči a rodiči. To si člověk nevybere.

Co vnímáte jako největší dar této situace?
Julie: Že stáří neinstitucionalizujeme. Že si vzájemně ukazujeme, že být spolu v rodině zvládáme za každé situace. A že to tak chceme. Že děti vidí péči o slabší. Že babička je pořád pánem situace - osobní asistence jí pomůže s tím, co potřebuje a o co si řekne. Že osobní asistenti s babičkou komunikují s úctou, s respektem - ne jako s malým dítětem nebo s nesvéprávnou osobou.

Jsou dny, kdy Vám dochází trpělivost, soucit? Co Vám dává sílu být i nadále člověkem?
Milan: Ano, často. Ovšem pak vidím na lůžku svou matku a vše je zase v pořádku.

Co by Vám jako neformálním pečujícím ulehčilo život?
Milan: To  zatím nevíme.

Ve výzkumu, který Sue Ryder dělal mezi neformálními pečujícími, se ukázalo, že by jim nejvíc pomohla pravidelná pomoc psychologa.
Milan: Tak psychologa bychom potřebovali bez ohledu na to, že pečujeme o babičku.

Má maminka nějaké speciální jídlo nebo maličkosti, kterou ji vždycky rozveselíte nebo zpříjemní den?
Milan: Asi když umyjeme okna a vyměníme záclony, to jí zpříjemní den.

Existuje nějaká vzpomínka, kterou si navždy uchováte jako obraz té nejupřímnější lásky?
Milan: Maminka, dětství, Beskydy.

Myslíte, že tahle zkušenost ovlivní další generace ve vaší rodině?
Milan: Velmi.

Co byste poradili jiným rodinám, které se teď rozhodují, zda se do domácí péče pustit?
Milan: Obecnou radu asi nemáme. Zkušenost naše je taková - pusťte se do toho bez rozmýšlení.

Co pro Vás dnes, pod vlivem téhle zkušenosti, znamená důstojné stáří?
Milan: Rodina, domov, výchova, společenství, porozumění, slušnost, úcta a důvěra.

Paní Zdenka zemřela 30. prosince 2024 - doma, ve své vlastní posteli, obklopená péčí a láskou těch, které celý život milovala. Klientkou osobní asistence Sue Ryder byla od 20. 6. 2022 do 30. 12. 2024.

Text: Radka Kulhánková (Sue Ryder), vnučka Julie, syn Milan
Foto: vnučka Amálie

Přihlaste se k odběru elektronických Novin Sue Ryder a zůstaňte s námi.