Příběh mojí babičky volá po změně systému péče o seniory

Katky babička Lidka žila do svých 102 let doma. S pomocí rodiny, osobní asistence Sue Ryder a dalších služeb to zvládala. Stáří jí ale nakonec přivedlo do zdravotnického systému. Poslední dny i rozloučení po její smrti probíhalo za otřesných podmínek. Tento příběh volá po hlubokých změnách v systému péče o ty nejstarší z nás. 

Katko, mohla bys nám na úvod něco říct o své babičce? Jaká byla?
Neuvěřitelně skromná, pečlivá, optimistická, podporující celou rodinu. Měla velice silnou vůli se sama o sebe postarat. Za každou cenu chtěla dožít doma. Její vyprávění z válečné doby bylo hodně obohacující. Člověk si uvědomoval, jak si nemá na co stěžovat. Celý život dodržovala životosprávu, sama doma cvičila. Každý den, až do jejího pádu, chodila v doprovodu osobní asistentky nebo pečovatelky 2x denně na procházku.

V jakém momentě jste se rozhodli pro osobní asistenci?
Zhruba od 80 let trápil babičku špatný sluch. Kolem 97 let se hodně zhoršil i její zrak. Do té doby si sama nakupovala a vařila. Nejdřív jsem domluvila paní pečovatelku na 2x týdně na hodinu. Následoval dovoz obědů a návštěva paní pečovatelky každý den - hlavně z důvodu doprovázení na její milované procházky.

Co pro Tebe znamenalo mít osobní asistentku u babičky? Jak to ovlivnilo její i Tvoji pohodu?
Babička byla moc ráda za doprovod na procházky a já jsem byla ráda, že si je může v klidu užívat. Postupně mi návštěvy dodávaly i klid, že je u ní vše v pořádku, i když jsem si s ní přes speciální telefon skoro denně volala.

Jaké byly nejtěžší momenty, když se babiččin zdravotní stav zhoršil?
Babička byla celkem v pohodě až do jejího pádu v srpnu 2024. Ještě v 95 letech se po zlomenině krčku vrátila zase do svého bytu a žila v něm sama podle svých zvyklostí. Postupem času byla nejhorší vzájemná komunikace. Nešlo už si říct úplně všechno, na něčem se domluvit. Důvodem byla totální hluchota. Po pádu bylo nejhorší rozhodování, co dál a řešení aktuálního stavu ve zdravotnických zařízeních, kde takto staré lidi doslova předem odepisují. To už se dělo i v těch 95 letech.

Kdy jsi začala vnímat, že systém péče pro seniory nefunguje, jak by měl?
Hned v prvním zdravotnickém zařízení. Přivazování pacientů, neochota nasazovat naslouchátka, převozy na jiná oddělení do jiných pražských části bez našeho vědomí…

Můžeš popsat, co Tě nejvíc šokovalo na podmínkách v léčebně dlouhodobě nemocných?
Totální neúcta k lidem. Chybějící lidskost a empatie.

Jaké konkrétní situace Ti přišly nejvíc nedůstojné?
Krmení pacientů v leže ve stylu krmení zvířat. Přebalování jen v určený čas  - nikoliv dle potřeby. Neochota nasazovat naslouchátka a řeči typu „Kdo ví, jak to s tím sluchem vlastně má“. Způsob rozloučení po smrti pacienta.

Měla jsi možnost promluvit s personálem nebo vedením o svých obavách? 
Snažila jsem se o komunikaci často. Práce personálu v těchto zařízeních jsem si vážila. Je mi naprosto jasné, že není jednoduchá. Proto jsem se vždy nabídla s pomocí podávání jídla, podporu ve formě kávy a něčeho dobrého, abych je potěšila. Člověk se ale při komunikaci dozvěděl jen to, že každému namíchají koktejl léků, aby byli pacienti nebo klienti v klidu. Že paliativní péče není možná. Že nemají čas se starat o nasazování naslouchátek atd.

Poslední rozloučení s babičkou, když zemřela, bylo velmi nešťastné, viď?
Dodnes to nemůžu pochopit. Paní doktorku, která mi telefonicky oznámila smrt babičky, jsem požádala, že se s ní chci rozloučit. Domluvil se i čas, ale po příjezdu bylo vše jinak. Došlo k totálnímu nepochopení a aroganci ze strany sestry na místě. Babička už byla převezena do márnice umístěné v technické části budovy vedle traktoru za dřevěnými vraty. Měla už ovázanou čelist, aby jí nepadala. Měla svázané ruce a přes celou jednu ruku fixou napsané jméno a na druhé rodné číslo. A takhle jsem ji viděla naposledy. Takhle jsem se s ní musela rozloučit. Následná odpověď vedení LDN na mou stížnost byla strohá, bez jediného pochopení celé situace. 

Jaké změny bys ráda viděla v českém systému péče o seniory?
Rozhodně zavedení paliativní péče. Dostatek empatie, lidskosti a pochopení. Zřízení pietního místa pro rozloučení. Dostupná kvalitní zařízení typu Sue Ryder.

Jak tahle zkušenost změnila Tvůj pohled na stáří a péči o staré lidi?
Bohužel většinou dojdu k závěru, že je problém v celé společnosti - v postoji ke stáří a ke smrti. Ve všech zařízeních, kam jsme za babičkou chodili, bylo bohužel zřejmé, že je nenavštěvuje nikdo z rodiny. Každý máme všeho moc - svou rodinu, své povinnosti. Ale čas na svého blízkého by si měl najít každý. Ale samozřejmě jsou i situace, kdy je problém třeba ve vzdálenosti nebo nějakých rodinných záležitostech, proto bych nerada házela všechny do jednoho pytle.

Co by podle Tebe mohlo pomoci rodinám, které pečují o své blízké seniory?
Z mých zkušeností určitě „mobilní praktický lékař“. Člověk často nevěděl, jestli už je problém závažný na nějaké vyšetření v nemocnici. A každý „výlet“ do zdravotnického zařízení je často náročný po všech stránkách - pro seniora i pro jeho pečující.

Proč ses rozhodla o těchto problémech mluvit veřejně? 
Babička byla poslední člen mé rodiny. Možná proto mám o to větší touhu a snahu změnit tyto situace pro ostatní. Hlavně v zařízeních LDN, kde se zastavil čas. Když někde problémy, která jsem zažila, zmiňuji, hodně lidí říká podobné příběhy. Nemají ale sílu o tom někde mluvit a raději na to chtějí rychle zapomenout. Ale to já nechci! Moc bych si přála alespoň malou změnu k lepšímu.

Vidíš nějaké pozitivní změny, které se v oblasti péče o seniory v posledních letech dějí?
Vnímám velkou snahu v oblasti hospiců, za to jsem moc ráda. Ale bohužel tam často senior, který je jen „starý“ nespadá. Jako moje babička. Bylo jí 102 let, ale až do úrazu byla vlastně zdravá a skoro soběstačná. Po operaci se dobře zotavovala, ale díky hluchotě na ní bylo nahlíženo jako na nekomunikující. Narkóza také určitě „zapracovala“. Změny k lepšímu v péči o seniory bohužel moc neregistruji. Vidím snahu různých organizací, nadací atp., třeba informativní linky, kde pečující dostanou prvotní rady, to je myslím skvělé. Ale systémové změny jsou myslím v nedohlednu.

Co by podle Tebe mohlo přispět k tomu, aby se nejstarší generace mohla cítit důstojně a milovaně?
Více zařízení jako je organizace Sue Ryder. Odpovídající ohodnocení přímého personálu. Zahrnout do vzdělávání dětí ve školství podporující a kladný vztah ke stáří.

Kdybys teď mohla něco vzkázat babičce, co by to bylo?
Děkuji Ti za vše. Budu vzpomínat na náš společně trávený čas - a že ho nebylo málo! Máš můj velký obdiv za prožitky z válečného období a za Tvou obrovskou houževnatost. Omlouvám se, že jsem Tě nestihla včas převézt, aby byl Tvůj odchod důstojný a klidný.

Text: Radka Kulhánková
Foto: Kateřina Perglová Vaňková
 

Přihlaste se k odběru elektronických Novin Sue Ryder a zůstaňte s námi.